Hlásněte pro mě prosím v SONB v 4.kole Pajhusky TADY!!! Jsem tam jako katchenka smile #1336
A ještě v SONC v 2.kole u LucisQa TADY!!! Pro Heatha Ledgera smile #1336
A napište mi kolikáté to byl hlásky a co chcete na diplomek!! smile #1351

Hrob - smutnééé :'( stojíí za přečteníí

9. dubna 2009 v 22:39 | katchenkaa |  Přííběhy
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí,až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něcozvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době,která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl takkrásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenžměl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat,najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce drželkytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednousenepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych muviděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na nějnepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího klukanikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti,kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají muslzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někýmpovídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova,která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla toslova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já munerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V téchvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položilkvětiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsykapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýmakrásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale mělsametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě.Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem serozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě klavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, jánechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se ukamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom sizatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně,kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem jidoprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem setaké poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl rocejsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednoujsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme bylizase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se odsebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedlajsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromykolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdyneviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodilijsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů apotom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat apotom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem bylnejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomalovalvěty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutnýden... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že sivyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kdenikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten dennádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsemšťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat naples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsmese políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šelspát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težcezraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali midveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolopostele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdynezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak seobrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Zavšechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla:,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinyanenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vásvšechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula amy jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýmaočima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednoujsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívatse na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jakohrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdynepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, navšechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolušťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejíhohrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou,tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsiprvní, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí.Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci sžádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někamhluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psalijsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy násnenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jenode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkamabolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tuleží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi- jsou tu se mnou...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama